Otroci strachu

Mluvím přímo. K tvojí duši. K tvému opravdovému já. K tomu, co se nachází za závojem všech iluzí, za všemi maskami, rolemi a za tím, co nejsi.

Naslouchej mým slovům srdcem. Otevři ho a přijmi, co je připraveno vstoupit. 

Nedívej se směrem ven. Tvé oči jsou slepé. Obrať svůj pohled dovnitř. Tam se nachází odpovědi na všechny tvé otázky. Nehledej jednoduchá řešení. Nehledej výmluvy, zkratky, neobcházej to, co se před tebou zrovna objevilo. Cokoliv ve svém životě zrovna potkáváš, jdi skrz. Je to ta nejefektivnější cesta. Nikdo neříká, že je to jednoduché. 

Dokud hledáš návod, bude tě stále někdo vodit. Budeš hrát jako loutka v rukou druhých lidí. Neznamená to, že je to dobré nebo špatné. Je to způsob, jakým lze žít, ale není jediný. 

Nepotřebuješ návody. Inspiruj se tím, co vidíš, vezmi si od druhých to, co potřebuješ a najdi odvahu vytvořit si návod pro svůj život sám – podle toho, co cítíš uvnitř. Buď plně přítomný.

Každá doba má své nemoci, epidemie, pandemie, smrtící nákazy – ve skutečnosti jsou to nosiče informací. Jsou to sdělení. Je to způsob, jak vyčistit to, co už nám neslouží a posunout se dál.

V dějinách lidské evoluce bylo mnoho epidemií a nákaz. Často skutečně reálně zabíjely velké počty lidí. Nemocí dnešního člověka je strach, zbavení se odpovědnosti, rezignace a odevzdání moci do rukou druhých lidí. Neustálé nutkavé myšlení. Trvalá nespokojenost. Neschopnost vidět krásu světa a žít.

Jsme odpojeni od života a jsme připojeni na umělé návody, zkratky, myšlenky, instrukce a iluze druhých lidí. To je nemoc dnešní doby. Lékem na ni nejsou roušky, karantény, opatření, lékem je prozření. Lékem je vědomí.

Uvědomění si, že pokud k tomu nedáme prostor a příležitost, nikdo a nic nás nemůže ovládat. Uvědomění, že v každém okamžiku našeho života máme možnost volby a že se můžeme rozhodnout svobodně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Uvědomění, že si nemusíme dodávat sílu zvenčí a posilovat se skrze věci, lidi, situace, ale že si můžeme vzít zpátky naší vlastní sílu, která je v nás odjakživa.

Uvědomění, že jediné, co je potřeba udělat je vstát, postavit se do svého plného potenciálu a začít naplno žít ne podle návodu druhých, ale podle toho, kam nás vede naše srdce. 

To je lék, to je ta změna, na kterou všichni čekáme. Nemysleme si, že může přijít odněkud zvenčí. K této změně musíme dozrát a vnitřně dospět každý z nás sám.

Je to cesta, po které nemůžeme kráčet společně, protože každý má jiné tempo – ale přece jdeme spolu stejným směrem. Je to cesta k lidskosti a k životu takovému, jak ho cítíme v hloubce našich srdcí. 

Události posledních měsíců nám jasně ukazují, jak jako lidé skutečně žijeme. Komu jsme svěřili do rukou moc nad našimi životy. Nakolik jsme se zbavili odpovědnosti za schopnost vědomě se rozhodovat na základě svobodné vůle.

Korona je koruna. Zbavuje nás iluzí. Záleží na každém z nás, co nám do života přinese. Jestli se necháme korunovat strachem a nebo svobodou a novou příležitostí. 

Chceme-li se vyléčit a osvobodit, neodvádějme svou pozornost k druhotným věcem, jako jsou symptomy nemoci, roušky, nařízení, dezinfekce a opatření. Neztotožňujme se s tím. Nic z toho nejsme my.

Podívejme se do hloubky na tu opravdovou příčinu a k samotnému zdroji, kterým je strach. Strach, který nás činí pasivními, manipulativními, rezistentními, udržuje nás v nemoci, v chudobě, v nespokojenosti a v nesvobodě. Ale ani to nejsme my.

Zamysleme se, kdo a z jakého důvodu má zájem, abychom žili v podřízené, nepřirozené roli plné bolesti, v neprosperitě a v nevědomí. Zeptejme se sami sebe, proč jsme je dosadili na náš trůn a zda takové vůdce stále ještě chceme a potřebujeme.

Pokud ne, tak otevřeme oči, zvedněme se, řekněme nahlas, kdo jsme, po čem toužíme a najděme odvahu a sílu za tím jít, ať už to stojí cokoliv.

Protože proto jsme sem přišli.