Zklamání

V krásném slunečním dni jsem se procházela venku a rekapitulovala si v hlavě, co všechno jsem si naplánovala a nevyšlo mi to, co jsem komu slíbila a nedodržela to, co jsem si přála a nesplnila jsem si to, co jsem mohla udělat lépe, jak asi všechno dopadne….

Až najednou jsem si musela pod tíhou toho všeho sednout. Dala jsem si hlavu do dlaní a bylo mi i tak nějak divně od žaludku. A pak jsem si najednou uvědomila, že tam nejsem sama, někdo seděl vedle mě, dal mi ruku na rameno dělal mi společnost. Už mě vlastně doprovázel asi dlouho, ale dnes v tom letním slunci jsem si jeho přítomnost poprvé jasně uvědomila.

Můj věrný přítel se jmenoval Zklamání. Byli jsme na sebe tak zvyklí, že jsme od sebe byli v podstatě neoddělitelní. Doprovázel mě trpělivě na každém kroku až do tohoto momentu, kdy jsem pocítila, že na svou další cestu už ho s sebou brát nebudu.

Teď půjdu sama.

A najednou byl pryč.

Tak koho dalšího asi potkám….?