Modrá skleněnka

Vítr fouká do tvých vlasů,
odnáší svět starých časů.
I kdybys chtěla sebevíc,
nechytíš to, co je pryč.
Pohlaď toho, kdo je s tebou
a buď vděčná za sny ve dvou.

Za každou tvou myšlenku
dám do dlaně skleněnku.
Zatřpytí se na slunci,
spadne k tobě do kapsy.
Nediv se, kde se tam vzala,
když sis přesně tohle přála.

Co s tou kuličkou uděláš?
Snad ji zase neschováš!
Však víš, co ti připomíná,
krásné světlo u nás doma.
A že spadla právě k tobě?
Chtěla jsi být v téhle době!
Není to jen skleněnka,
je to dávná vzpomínka –
na svět, kde se přijetí
rodí skrze objetí.

Tam, kde stojíš nad propastí,
sáhni klidně do své kapsy.
Najdeš tam tu skleněnku,
poslední díl do celku.
Nedělej, že není tvá,
vždycky se ti líbila!

A tak třpyt hvězdného prachu
tiše zkříží cestu strachu.
Pohlédne mu do očí
a rázem ho ochočí.
Dá mu hlavu na rameno –
ani to tak nebolelo!

Zapomněla na skleněnku,
zahlédla ten život v celku.
Tam kde stála nad propastí,
přišli další.
Byli šťastní.
Smáli se a zářili,
jejich oči věděly.

V době, kdy odešel strach,
kolem tančil hvězdný prach.
Kde se dříve brečelo,
bylo náhle veselo.

Nesnaž se to pochopit,
zkus tak jenom začít žít.
Vzpomeň si na myšlenku
najít tuhle skleněnku!

Utři slzy na řasách,
leskne se tam hvězdný prach!
Možná je tam odjakživa,
jenom jsi ho neviděla.
I když koutek v tvojí duši
o tom vždycky něco tušil…

Je to hudba tvého srdce,
moudrost nové generace.
Chraň tu svoji skleněnku,
ať máš krásnou vzpomínku!
Na to, jak zlatý prach z hvězd
vrátil lidem jejich čest.

V nekonečném moři věků,
rozhodla ses pro skleněnku.
Přišla s tebou v tvojí duši,
nosí barvy, co ti sluší.
Neptej se, co se to děje –
slyšíš, to se Země směje!
Vidí, že ten blázen strach
má na řasách hvězdný prach.

Když se Země zasměje,
je na světě naděje.
Poslouchej, jak hraje v lidech –
tančí zpívá, každý výdech.

A užij si ten bál –
než půjdeš zase dál…

Modrá skleněnka (anglicky The Blue Marble) je fotografie planety Země, kterou 7. prosince 1972 pořídila posádka Apolla 17 ze vzdálenosti zhruba 45 000 kilometrů.